Do třetice všeho dobrého
Hana Š.
V jednom domě blízko Plechovic žila docela malá holčička. Byly jí teprve čtyři roky a jmenovala se Angelika. Angelika byla příliš zvědavá, a to ji někdy vhánělo do komplikovaných situací.
Jednou odpoledne jeli rodiče na schůzi, a protože nemohli sehnat hlídání, zůstala Angelika doma sama. Chvíli se procházela po domě, až našla jedny dveře, které ještě někdy neviděla. Přišla k nim a otevřela je. Neviděla nic, jen veliké staré schody, které vedly někam nahoru. Angelika vlezla dovnitř a stoupala po schodech. Byla tma a Angelika nic neviděla. BUM! Angelika narazila do dveří!
Když dveře otevřela, viděl malé okénko, kterým šly malé paprsky světla. Angelika šla za světýlkem, ale nejdnou do něčeho kopla. Zvedla to a podívala se, co to asi je. Byla to kostka. Bylo na ní spousta obrázků, a to se Angelice moc líbilo. "Vezmu tu kostičku a ukážu ji Ele," řekla si Angelika a šla pro Elu.
"Koukej, co mám. To určitě nemáš, co?" řekla Angelika. "A co to je?" ptala se Ela. "To já nevím, našla jsem to na půdě." pokračovala Angelika. "Je to nějaká kostka s obrázky," dodala Ela. Angelika pokračovala: "Pojď, půjdeme na půdu, třeba tam ještě něco najdeme." "No, já nevím, nějak se mi to nelíbí, já bych to nedělala," ale to Ele nepomohlo. Angelika ji vzala za ruku a dotáhla ji až na půdu.
Na půdě dostala Angelika nápad: "Co kdybych tou kostkou hodila?" "Tak to zkus." pobídla ji Ela a čekala. "Vosa. Padla vosa!" vykřikla Angelika, až se Ela lekla. "BZZZ," ozvalo se u okénka. "Co to bylo?" ptá se vyděšeně Ela. "Já nevím," řekla Angelika a dodá, "asi vosa, ale to není možné."
"Auuu!"
"Co se děje, Elo?"
"Štípla mě vosa!"
"To bude dobré, dáme na to něco, co tu najdeme, ale musíš hledat také!" řekla Angelika a hledaly.
Najednou našla i Ela kostku s obrázky. "Hele! Mám něco lepšího!"
"A co to je?" zeptala se Angelika.
"Je to další obrázková kostka," odpověděla Ela. Najednou dostala Angelika nápad: "Hodíme obě kostky najednou." "Tak jo," souhlasila Ela a hodily.
"Já mám schody. A ty?"
"Já mám ránu." odpověděla Ela. "Mě už to nebaví," řekla Ela znuděně.
"Tak toho necháme a půjdeme dolů. Jestli chceš, vezmi si tu kostku domů," řekla Angelika a šly.
Šlápnou na první schod, na druhý, na třetí a bum bác. Obě leží na zemi pod schody a diví se, jak se tam dostaly.
"To ty kostky!" vykřikla Ela a pokračovala, "ta vosa, co ti padla, mě přece štípla doopravdy. Schody a rána, to bylo, jak jsme se propadly. Co bude teď?"
"Musíme rychle hodit do třetice všeho dobrého." dodala Angelika a obě najednou hodily. Viděly všechny možné obrázky, i ty, co na kostce nebyly. A je to tu! Oběma padne kostka. Z obou kostek svítí žluté, modré, zelené, ornažov i fialové světlo. Pak se stalo něco nevídaného. Kostky bouchly a zmizely.
Obě dvě se moc radovaly, a když se vzpamatovaly, řekly si, že to nikomu neřeknou. A potom? Potom šla Ela domů a Angelice se vrátili rodiče ze schůze.