Náhodná láska
Vendula H.
Byla jednou jedna nafoukaná princezna a ta se nechtěla vdávat. Královna říkala: „ Vendulko, je to nutné, tvůj tatínek by si to přál.“
Princezna si druhý den usmyslela, že chce opici a řekla matce: „Mami, chci opici!“ Královna na to, že tady opice nežijí, a dojet pro ni je hrozná dálka. Princezna se naštvala a odešla. Královna zesmutněla a v nenadání přišel ministr a zeptal se: „Co se děje?“ Královna odpověděla: „Ale, dcera si usmyslila, že chce opičku.“ Ministr se jenom ušklíbl a povídá: „To je lehké, můj bratr je chová v Španělsku.“ Královna nasadila šťastný výraz a řekla: „Víte co, to je výborný nápad. Řekněte dceři, že zítra ráno odjíždíme. Napište bratrovi, že tam přijedeme na týden.“ Ministr kývnul a vše zařídil. Další den se princezna a královna vydaly na cestu. Cesta trvala tři noci a tři dny. A když byly u konce, tak princezna chtěla domů. Královna jí ale řekla, že jí koupí opičku, kterou chtěla, a tak jely dál.
Když dojely do Španělska, tak princezna uviděla vědmu a zeptala se matky: „Mami, mohu si jít pro věštbu?“ Královna se na ní podívala a kývla. Tak princezna uháněla k věštkyni a poprosila o věštbu. Vědma se na ní podívala a řekla: „ Vidím chudého chlapce, který na tebe dvacet let čeká. Bude se jmenovat David. Budeš ho milovat a přitom ztratíš svou pyšnost. Budeš tu s chlapcem žít dva roky a pak odjedete do vašeho zámku. A dám ti jednu dobrou radu, neopouštěj toho chlapce, jinak budeš hned stoletá paní. Chápeš?“ Princezna se zalekla a odpověděla: „Chápu, ale jak je možné, že princezna si vezme chudého vesničana? To nechápu.“ Vědma se na ní podívala a řekla: „Jednou to pochopíš.“
Princezna vykulená odkráčela ke kočáru, a než tam stačila dojít, někdo na ní zavolal: „Ty jsi princezna Vendula? Ano, nebo ne?“ Princezna se otočí, zarazí se, polkne a řekne: „ Ty, ty jsi David? Já jen, že mi věštkyně řekla, že se do tebe zamiluju. A je to pravda. Než se zasnoubíme, řekneš mi o sobě něco a já o sobě?“ David se na ni podíval a řekl: „ Dobře, kam půjdeme?“ Princezna se na něj koukla a řekla: „ Nevím, dojdu se zeptat mamky, jestli smím.“ „Dobře,“ odpověděl Dan. Po pár minutách se princezna objevila s kufry a řekla Danovi: „Budu tu celé dva roky a až uplynou, matka nás vyzvedne a pojedeme k nám do zámku. Dobře?“ „Dobře,“ řekl Dan. Další den řekl Dan Vendulce: „Vendulko musíme jít prodávat keramiku kterou vyrobili moji rodiče.“ „Mě se nechce,“ zívla si. Dan jí vzal za nohu a vytáhl ji z postele „Musíme jinak nebude oběd.“ A tak Vendulka musela zahodit svou pýchu i drahé šaty a celé dva roky žít s Danem skromně.
Tak měsíce plynuly a plynuly, až uběhly dva roky a hned ráno tu byl královský kočár. A tak do něj nasedli a jeli do Českého království. Když dojeli, tak se konala velkolepá svatba která trvala dva týdny hodovalo se a pilo, tančilo a zpívalo a Vendulka která se nechtěla vdávat byla nesmírně šťastná. Jak uběhlo pár měsíců Dan a Vendulka měli dvojčata. Když vyrostly děti Dana a Vendulky, tak zazvonil zvonec a pohádky byl konec.